Obsah

Historie obce Dolce

Vznik obce   Vývoj od 15. století   I. světová válka   Meziválečné období  II. světová válka   Novodobá historie   Kronikáři obce   Starostové obce
 

Vznik obce

V okolí kopce Hůrka, východně od Dolců, ležela ves Horka či Hůrka, která patřila spolu s dalšími 14 vesnicemi k přeštickému újezdu. Po smrti Svatobora z Přeštic byl přeštický újezd v roce 1239 odprodán kladrubskému klášteru a již v té době je ves Horka či Hůrka evidována jako zaniklá. Dle informací z kroniky byla ves kvůli morové epidemii srovnána se zemí. Přeživší obyvatelé se pak usadili na území dnešních Dolců. Důkazem existence této vsi jsou zbytky základových zdí v dnešním lese Dolcku a zasypané studny, z nichž prýští mnohé prameny, tvořící zde nevysychající močály. Později se tomuto místu říkalo „Na Staré Vsi“. 

První písemná zmínka o Dolcích pochází z lexikonu obcí z roku 1379, kdy byla obec majetkem pana Jana řečeného Manholt.

Obec leží v nadmořské výšce 452 metrů, v hlubokém údolí mezi kopci Hůrkou, Jindřínem a Doleckým lesem. Dolce byly nejspíše založeny jako silniční žebříčková ves s pravidelnou zástavbou, o čemž svědčí i fakt, že vsí stále prochází hlavní silnice od Přeštic do Nepomuka. Název získala obec pravděpodobně podle místa svého založení, jímž je údolí Údolec, později Dolec (prvotně singulárový tvar) a nakonec Dolce. Dnešní podoby začala obec nabývat v 18. století a úplná obnova byla pak dokončena mezi lety 1780 - 1789.

Ke vsi náleží Anežčin Dvůr nebo také "Anežka" či "Agnes" stojící na návrší severovýchodně od Dolců. Jde o bývalý poplužní dvůr dolnolukavického velkostatku, založený počátkem 17. století a pojmenovaný po manželce Václava Jana Henigara ze Seebergu1) na Horšicích, hraběnce Anežce ze Salm-Reifferscheidtu2). Poplužní dvůr (německy Meierhof) je historické označení pro panský dvůr, ke kterému náležela zemědělská půda spravovaná vrchností ve vlastní režii. Anežčin Dvůr jako součást statku Příchovice koupil v roce 1784 hrabě Hugo Damian Schönborn3). Ten v roce 1794 odkoupil ještě dolnolukavický statek a z panství učinil v roce 1811 fideikomis (svěřenectví) - majetek, který zakladatel zajišťuje pro rod ustanovením o jeho nezcizitelnosti a dědické posloupnosti. Panství se v té době skládalo ze tří statků, jimiž byly Dolní Lukavice s 18 vesnicemi, Přeštice a Žerovice se 3 vesnicemi a Příchovice se 6 vesnicemi. Schönbornové vlastnili dolnolukavický velkostatek až do třicátých let 20. století. Jejich péčí byla naše obec obnovena. Prvním nájemcem jak Anežčina Dvora, tak dvora Dolce byl asi od roku 1898 Václav Borecký, od roku 1913-1914 pak Alfréd Tieben. 18. ledna 1924 koupil část dvora od držitele svěřenectví a posledního feudálního majitele, hraběte Karla Jana Schönborna4), Antonín Šmucler, řezník z Přeštic. Ve 30. letech 20. století přešla zbylá část do majetku velkostatkáře a diplomata Ferdinanda Veverky, který od Schönbornů odkoupil dolnokulavický statek. V roce 1945 mu byl majetek znárodněn, kvůli údajné spolupráci s nacisty. Ferdinand Veverka poté emigroval. Areál dvora byl v průběhu let využíván jako ovčín, porodna prasnic, kravín, drůbežárna či sklad a výrobna dřeva pro výrobu palet. Několik let byl dvůr opuštěný, až v roce 2000 koupil jeho část i s přilehlými pozemky Ing. Milan Douděra a od roku 2009 zde pěstuje rakytník. Bohužel zbývající části, patřící potomkům Antonína Šmuclera a Ferdinanda Veverky, dál chátrají.

Opodál pod lesem stojí několik domků k Dolcům připojené samoty Štíhlov, která vznikla v souvislosti s provozem Anežčina Dvora. Původně se zde nacházela pohodnice „U Vávrů", která byla v roce 1908 zrušena, hájovna a obytné a hospodářské budovy bývalého panského pařezníka, které byly v roce 1910 přestavěny a jsou dodnes známy jako „U Andresů“. Pohodnice (mrchoviště) byly zřizovány k neškodnému odstranění, popřípadě zakopání veškerých mrtvých zvířat, jakož i masa a vnitřností, které nemohl požívat člověk. Místo určené pro pohodnici muselo být položeno tak, aby tím okolí nikterak netrpělo a domácí zvířata nebyla vydána nakažlivým nemocem. Rovněž muselo být přihlíženo k tomu, aby prameny studnic v blízkém okolí pohodnice nebyly znečišťovány, proto musely být zřizovány na odlehlých místech a to ponejvíce na půdách písčitých

1) Václav Jan Henigar ze Seebergu nebo také Žeberka či Zeberka (1739 - 1802)
2) Anežka ze Salm-Reifferscheidtu (1750 - 1798)
3) Hugo Damian Schönborn (1738 - 1817)
4) Karel Jan (1890–1952)   

5) Ferdinand Veverka (29. 1. 1887 Bělá pod Bezdězem – 7. 4. 1981 Paříž)

Vývoj od 15. století

V 15. století, v době husitských válek, byla ves zcela zpustošena a v roce 1481 stál ve vesnici již jen dvůr Otíka ze Špaňova. Po husitských válkách se však mnoho obyvatel do vypleněných dědin začalo vracet a znovu zakládat svá obydlí.

V roce 1504 vlastnil obec Jindřich ze Skály a na Švihově, který majetek zdědil po svém otci Půtovi. Po Jindřichovi byl pojmenován pamětihodný vrch Jindřín, ležící jihozápadně od obce a zvedající se do výše 535 metrů. Kdysi zde bývalo výšinné opevněné sídliště, ze kterého jsou ještě dnes zřetelné pozůstatky valů. K Jindřínu se váže několik lidových pověstí.  Ta nejznámější je, že na něm stával Drslavický hrad, spojený koženým mostem se sousedním hradem Skála v Černém lese. Lokalita je od 3. května 1958 památkově chráněna, ačkoli dosud nebyla archeologicky zkoumána. Ojedinělé nálezy pravěké a slovanské keramiky pochází z povrchových průzkumů. Na polích jižně a západně od vrchu Jindřín byly nalezeny kamenné broušené sekerky z neolitu.

V roce 1554 patřila ves větším dílem Václavu Švihovskému z Rýžmberka, který jej později postoupil Heraltovi Kavkovi Říčanskému na Měčíně. V roce 1568 byla tato větší část vsi ze skalského statku od švihovského panství oddělena a prodána Heraltem panu Šebestianovi z Říčan na Přestavlcích. V té době byla ves pustá. Šebestian již roku 1572 prodal veškerý majetek Janovi, nejstaršímu Chlumčanskému z Přestavlk a na Újezdě. Po jeho smrti se statek znovu rozdělil. Jeho syn Jindřich Chlumčanský měl ve svých rukou Skálu i s okolními vesnicemi. Po smrti odkázal své statky dcerám Alžbětě a Kateřině, které Dolce společně se statkem prodaly Bedřichovi Švihovskému z Rýžmberka a ze Švihova.

Menší část obce pak náležela ke statku horšickému, jenž si roku 1556 nechal zapsat do zemských desek Jan Horšický z Horšic jako dědictví po předcích. Tento díl přešel roku 1606 společně se statkem Skalským a Újezdským ze synů Adama, Václava a Viléma Nebílovských z Drahobuzi na Bedřicha Švihovského z Rýžmberka a jeho manželku Johanku na Přešticích, kteří už vlastnili statek příchovický s větší částí Dolců. Tím došlo ke sloučení obou dílů obce.V roce 1600 odkoupil ves Dolce od Johanky Švihovské Jáchym Loubský z Lub a na Řenčích za 300 kop. míš., čímž byla ves na dlouhá léta připojena k dolnolukavickému statku, na němž se v průběhu let vystřídalo mnoho majitelů.

Rok 1618 je v dějinách českých zemí nešťastně zapsán, neboť byla tohoto roku započata třicetiletá válka. Během války bylo obyvatelstvo Dolců, ale i okolních měst a vesnic, mnohokrát vyhnáno ze svých domovů, jejich majetky byly vydrancovány a mnoho jich také zemřelo hladem, nouzí a "nepřátelským mečem". Ze tří milionů obyvatel, kolik před touto válkou žilo v Čechách, jich zbylo asi 800 tisíc. Některé osady tak zanikly úplně, z některých zůstala jen část a jiné byly po válce zcela obnoveny. Tehdy k dolnolukavickému statku náležely dvě celé vsi a díly tří dalších dědin.

 

I. světová válka

Život v obci v průběhu I. světové války přibližuje obecní kronikář takto:

Den, jímž započala světová katastrofa, ani větříček nezvlál, jakoby tušil blížící se světovou bouři, bylo ticho, parno a mrtvo. Jindy slavná pouť Anennská v Újezdě přinesla velice smutné dozvuky. Hlučné muziky, v tento den odbývané, byly odřeknuty, veselá nálada ustoupila stísněnosti, strachu a obávání. Ženy, matky plakaly, hloučky vesničanů porůznu na návsi stojících, živě leč stísněně hovořily o blížící se vojně.

Druhý den, to bylo pondělí, se silnice do Přeštic ku železniční stanici ani "netrhla". Matky a otcové doprovázeli své syny s pláčem, ženy se staršími dětmi doprovázely své muže živitele a otce, kteří stísněni, zdrceni, skoro ani nemluvili. Byly žně, obilí na polích zrálo, ale nebylo pracovníků, kteří by tuto práci udělali. Nastaly zlé časy pro občany, protože obyvatelstvo v naší obci bylo vesměs chudé, bylo odkázáno na měsíční podporu. Tato státní podpora pro šestičlennou rodinu činila 74,40 Kč. V průběhu dalších měsíců války přišly tzv. rekvizice, to je povinné vybírání obilí, brambor, másla, ale i sena a slámy od obyvatel. Přesto, že obyvatelé naší obce byli odkázáni na státní podporu, museli si utrhnout od úst a rekvizici plnit. Jen čtyři nebo pět občanů v naší vísce mělo dostatek živobytí, protože vlastnili od osmi do patnácti strychů polí. Rekvizice dobytka přišla později, určovala na 1 ha polí 1 kus tažného dobytka, takže ti drobní domkáři, kteří neměli tuto výměru a měli dvě kravičky, museli odevzdati jednu a na obdělávání svých polí museli spřáhat se sousedem.

Postupem času lid zvykl a otupěl vůči všemu, jen prosil Boha, aby válka brzy skončila.

Přišel roku 1917, kdy ze všech kostelů, kostelíku, ale i kapliček byly odebrány zvony a roztaveny pro válečný průmysl. Toto postihlo i Dolce a za zvon bylo vyplaceno obci 60 Kč. Velké strádání zažili v této době kuřáci, cigarety byly drahé a ještě plněné směsí tabáku, chmele a ořechovým listím. Pivo v naší vesničce bylo s malými přestávkami stále, ale jeho jakost byla špatná, neboť ječmen byl potřeba nejen na pivo, ale i na mouku.

Zvěsti o průběhu války zvláště roku 1917 a 1918 přijímalo místní občanstvo toužebně a napjatě. Byly to zvěsti ústní nebo z časopisů, které v naší obci dva nebo tři sousedé odebírali. Jednalo se o časopisy Nová doba a Český deník.

Zpráva o převratu 28. října 1918 přišla jako z nebe. Obyvatelstvo naší vesničky radostně přijalo tuto zprávu, hlavně ti, kteří měli naději, že se jim otec, syn nebo bratr navrátí z vojny. Rovněž zprávy o velkých slavnostech v Praze a Plzni našly odezvu i na venkově. Jinak nebylo ani v naší obci, začaly skromné přípravy, nakoupen byl červený, bílý, modrý krepový papír, špendlíky a klovatina. Hlavními organizátory těchto příprav a oslav byli František Klasna, majitel starého hostince (čp. 10, později v čp. 62) a Václav Brada (čp. 25). Nadělány byly praporky pro dítka, věnce, kytice z chvojí, vyvěšeny prapory, ozdobeny domky, nadělány standarty s hesly a standarta, na níž byl namalován pohřeb Rakouska.

V den oslav byl seřazen průvod před starým hostincem U Valdeka (čp. 10), zahrána naše hymna místní hudbou Josefa Stuchla. Slzy se draly do očí všem přítomným, prožívali blahý pocit radosti a šli všichni svorně chudí i bohatí, mladí i staří. Na Újezdském vršku byly opět zahrány hymny Kde domov můj, Nad Tatrů se blýská a Hej, Slované. Celý průvod byl vyfotografován J. Linhartem z Újezda. Za zvuku hudby a střelby z ručnic se průvod hnul směrem západním na Kucínský vršek, kde byl očekáván obyvatelstvem z Kucín. Zde průvod zastvil, nosič stadarty s pohřbem Rakouska zarazil tuto standartu do pole, kde byla z ručnic rozstřílena a na zpáteční cestě hozena z mostu do potoka.

V polovici cesty přišel průvodu naproti starý horšický řídící učitel Matěj Tykal s učitelem Antonínem Kožíškem. Průvod dospěl k hostinci U Jelena (čp. 4), kde na nádvoří se slzami v očích promluvil stařičký učitel o významu této slavnosti a nakonec přečetl epickou báseň o bitvě našich dobrovolců ve Francii.

Doba od našeho osvobození do konce roku 1918 byla pro místní občany dobou stesku, touhy i naděje. Navracející se vojíni ze všech front evropských, vyplňovali mysl těch, jež je očekávali. Z naší vesnice bylo ve válce 66 mužů, z nichž se bohužel 14 nevrátilo. Byli to tito: Josef Hodan, Pavel Novák, Petr Beneš, Jan Tolar, Josef Fořt, František Stuchl, Josef Matas, František Beneš, Jan Sladký, Matěj Bultas, František Tolar, Jan Fořt, Václav Šiling, Václav Veselý (ruský legionář).

 

Meziválečné období

I. světová válka v obci definitivně skončila 28. října 1918 a již 17. června 1919 se v Dolcích konaly první volby do obecního zastupitelstva v osvobozené republice, které se konaly v hostinci U Jelena (čp. 4). Prvním starostou v osvobozené naší republice se stal Josef Ziegler (čp. 31). Po válečných útrapách začali obyvatelé obce také znovu uvažovat o postavení svých obydlí, skupovali stavební místa a rekonstruovali obecní majetek. V roce 1921 byla prohloubena jedna z obecních studen vystavěných v r. 1892, přestavěn most pod rybníkem na cestě k osadě Štíhlov a 3. června 1921 slavnostně odhalen pomník věnovaný padlým hrdinům. V roce 1921 byla rovněž založena kronika obce, jejímž zakladatelem byl Josef Ziegler a zapisovatelem Václav Brada. Tato krononika byla psána do roku 1939. V roce 1923 byla v obci znovuobnovena Dělnická tělovýchovná jednota a založen spolek hasičů. V roce 1924 byl přestavěn most na silnici Přeštice - Nepomuk u Kucín z dřevěného na železobetonový. Kovářské práce byly svěřeny kovářovi Korbelovi z dolců a zábradlí provedl Jaroslav Vaverka rovněž z Dolců.

Významným datem pro celou obec je 18. leden 1924, kdy byla v Praze uzavřena dohoda mezi Karlem Janem Schönbornem a zástupcem obce p. Antonínem Šmuclerem o vykoupení veškerých polí a budov panského dvora. V roce 1933 pak byly od hraběte odkoupeny i všechny polní cesty včetně osázených stromů a přešly tím rovněž do majetku obce.

V roce 1930 byla v obci postavena nová kaple a následující léta jsou spojena s elektrifikací obce, zavedením telefonu obecního rozlasu, stavbou asfaltové silnice a v neposlední řadě i vysázením zeleně.

 

II. světová válka

Začátku II. světové války předcházely nepokoje ze strany Němců v pohraničí, proto 21. kvěna 1938 byli povoláni záložníci na mimořádné cvičení. Neboť tento neklid trval měsíc, mohli se naši záložníci vrátit do svých domovů, ovšem ne nadlouho. Protičeské živly rozpoutali znovu  kampaň za připojení našeho sudetského pohraničí k Německé říši, což mělo za následek znovupovolání záložníků do zbraně. Situace se stále zhoršovala. 24. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace do 40 roků, příslušníci technických oddílů rukovali ještě starší. Tím, že nás spojenci opustili, rozhodla naše vláda pod nátlakem čtyř velmocí v Mnichově sudetské území podstoupit ve prospěch třetí říše. Přišel 15. březen 1939, který na 6 dlouhých let uvrhl náš národ do německé poroby.

Již v roce 1940 byl v naší zemi zaveden přídělový lístkový systém na potraviny, mýdlo, obuv, ošacení a cigarety. Potravinové lístky v naší obci vydával Václav Stuchl (čp. 77). U pana Františka Bultase (čp. 4) byla sběrna mléka, do které naši občané povinně odevzdávali předepsaný kontingent mléka. Rovněž týdně hokynář Josef Strejc odvážel z naší obce vejce, která se dle nařízení musela též odevzdávat.

V tomto roce se 23. února v noci strhla velká vichřice, která polámala mnoho stromů v lesích.

rok 1941 začla tuhou zimou a velkými závějemi sněhu. Všichni muži i ženy od 18 let museli vykonávat pracovní povinnost na odhazování sněhu od Křížku na Újezdský vršek, neboť četníci z Horšic neustále kontrolovali sjízdnost silnice.

Stuace v zásobování se zhoršovala, proto od září 1941 byly přídělové lístky na brambory, do mlýnů byli nasazeni komisaři a na silnicích se prováděly přísné kontroly. V roce 1942 byl vydán zákaz používání elektrických kamen a ohřívačů, ale to se naší obce netýkalo, neboť zde se začala instalovat elektrika právě v tomto roce.

V naší obci byly 2 rodiny Židů, celkem 10 osob, které měly nařízeno nosit na odvěu žlutou hvězdu. Na nucené práce do Říše bylo totálně nasazeno 15 mladých lidí ve věku 20 - 25 let. V listopadu 1942 se začaly vydávat přídělové lístky i na cukroví a kyselé zelí. 18. ledna 1943 odváželi všechny Židy do koncentračních táborů, toto postihlo i Židy z naší obce. Každý muž od 18 do 65 let a ženy od 17 do 45 let musely mít pracovní knížku. V naší obci jako v řadě jiných obcí běžel život dál, ale byl plný neustálého strachu z německých kontrol přes brambory, obilí a ostatní věci, které kontroloři vymysleli. Tato válečná léta dokázala lidi v naší obci stmelit, za všch okolností táhli za jeden provaz.  Dělníci pracující v Plzni dojížděli na vlak buď na kole nebo pěšky, neboť na začátku války byl autobusový spoj z úsporných palivových důvodů zrušen. Tento spoj Přeštice - Nepomuk byl znovu obnoven až 1. října 1946. V těchto válečných letech byly prováděny povinné noční hlídky. Hlídali muži podle přesného rozpisu a stanoviště měli v dřevěné boudě postavené u silnice vedle zahrady pana Vaverky. V průběhu tohoto roku sílily spojenecké nálety na strojírenské budovy a nádraží. Zvlášť nebezpečné byly útoky "hloubkařů", kteří likdvidovali i cíle pohybující se po silnici.

V noci z 24. na 25. dubna 1945 byl proveden americkými a anglickými letci velký nálet na Plzeň. Cílem byla Škodovka, seřaďovací nádraží vč. Doubravky.

6. května 1945 jsme uvítali v naší obci americké tanky, které se usadily na zahradě u Vokáčů (čp. 27). Ve dnech 18. a 19. května jsme vítali projíždějící motorizovanou a tankovou jednotku naší Československé zahraniční armády v Anglii, která se na delší čas usadila v prosotru Měčína a Žinkov.

9. května 1945 skončila u nás II. světová válka osvobozením Prahy Sovětskou armádou. Z poražené německé armády zbyly ozbrojené tlupy v našich lesích, které narušovaly poválečný zasloušený klid našich občanů. Při takového přestřelce byl zastřelen v lese Na Nevěrné nad Újezdem strážmistr Josef Šlajs z Horšic.

Obětmi II. světové války z naší vesnice byli: Karel Vránek, Anna Finková, Václav Klasna, Jaroslav Šustr.

Po II. světové válce, roku 1952, začala v obci přesvědčovací akce o výhodách socializace vesnice s možností založení zemědělského družstva. To zde bylo, i přes nevůli zdejších obyvatel, založeno již v listopadu téhož roku.

 

 

Novodobá historie

Novodobá historie obce se píše od roku 1990, kdy po pádu komunistického režimu zanikly národní výbory a byla obnovena obecní samospráva. Naše obec se oddělila od Místního národního výboru Horšice, jehož součástí byla od 1. 1. 1964 a kam patřily i obce Újezd, Týniště a Skašov. 24. 11. 1990 bylo po 26 letech zvoleno 9členné obecní zastupitelstvo. Volební účast byla 95,34 %, 7 mandátů získali členové Občanského fóra a po 1 mandátu členové Komunistické strany Československa a Sdružení nezávislých kandidátů. 3. 12. 1990 byl zvolen starostou Josef Musil a místostarostou Zdeněk Nový. Nově zvolené zastupitelstvo pověřilo svého člena Josefa Macháčka, aby všemi možnými dostupnými prostředky dopsal obecní kroniku, kterou od roku 1939 nikdo nedopisoval, kroniky byly totiž nepřístupné a uložené v blovickém archivu. Pan Macháček zaslouží náš velký dík za tu mravenčí práci, díky které dnes máme alespoň část historie naší obce zaznamenanou. Mimo uvedených zápisů Matěje Benedikta čerpal různě ze zápisů hasičských nebo tehdejšího národního výboru.

Ke konci tohoto století zaznamenala obec rovněž mnoho převratných změn. Život ve vsi se v mnohém přiblížil životu městských lidí.

 

 

Kronikáři obce

Pamětní kniha obce Dolce byla založena roku 1921. Jejím zakladatelem byl starosta Josef Ziegler (čp. 31). Prvním kronikářem byl Václav Brada (čp. 25), který popsal první díl kroniky až do roku 1933. Druhá kniha kroniky byla zakoupena až v roce 1935, kdy obec byla zadlužena ve výši 73.000 Kč, a proto neměla zbytečné peníze na koupi kroniky nové. Václav Brada dopsal kroniku tak, aby pokračovala od roku 1934 a psal ji do roku 1936.

Od roku 1937 do roku 1939 pokračoval v psaní kroniky František Stuchl (čp. 17).

Od roku 1940 do roku 1973 zapisoval stroze dění v obci Matěj Benedikt (čp. 40), ale jen na poznámkový  papír. Celý čas od roku 1940 se do kroniky nepsalo a obě kroniky byly uloženy v archivu v Blovicích.

V roce 1991 se stal kronikářem Josef Macháček (čp. 95), který dopsal kroniku podle poznámek Matěje Beneditka do roku 1973, pokračoval v psaní kroniky událostmi od roku 1979 podle svých zápisů a psal ji až do své smrti v roce 2010.

Od roku 2010 píše jak obecní kroniku, tak kroniku hasičů Petra Nová (čp. 32).

 

 

Starostové obce

Naši obec jako samostatný správní celek řídili ke konci 19. století tito starostové:
Tomáš Veselý (čp. 29) - starostoval 18 let
Šebestian Beneš (čp. 36) - za jeho starostování se vybudovaly dvě obecní studny

Začátkem 20. století starostovali:
Josef Hodan (čp. 9)
František Benedikt (čp. 20) - starostoval v době I. světové války

Od roku 1919 už evidujeme přesná období:

Josef Ziegler (čp. 31) 1919-1923
František Klasna (čp. 10) 1923-1927
Matěj Ziegler (čp. 72) 1927-1935
Jan Veselý (čp. 30) 1935-1943
Václav Stuchl (čp. 77) 1943-1946
Martin Veselý (čp. 29) 1946-1949
František Kohout (čp. 19) 1949-1951
Jan Valeš (čp. 81) 1951-1953
Josef Brada (čp. 10) 1953-1954
Matěj Kraus (čp. 67) 1954-1957
Václav Ziegler (čp. 63) 1957-1963


Od 1. ledna 1964 se naše obec spojila do střediskové obce Horšice spolu s Újezdem, Týništěm a Skašovem. Starosty střediskové obce byli:

Václav Stuchl, Horšice 1964-1988
Václav Tejček, Horšice 1988-1990

 

V roce 1990 se naše obec po 26 letech oddělila od střediskové obce Horšice a vytvořila opět samostaný správní celek. Po roce 1990 byli v čele obce tito starostové:

Josef Musil (čp. 93) 1990-1994
Josef Macháček (čp. 95) 1994-2006
Stanislav Ziegler (čp. 20) 2006-2014
doc. Ing. Michal Šimon, Ph.D. (čp. 8) 2014-2018
Miroslav Mráz (čp. 29) 2018-