Obsah
Vrch Jindřín
Jihozápadně od obce Dolce se zvedá do výše 535 m vrch Jindřín nazvaný tak pravděpodobně po Jindřichovi, který jej spolu s ostatními statky zdědil po otci Půtovi ze Skály a ze Švihova roku 1504. Kdysi zde bývalo výšinné opevněné sídliště, ze kterého jsou ještě dnes zřetelné pozůstatky valů nejlépe zachované na východní a severovýchodně straně, kde je patrný vnější obvodový val s příkopem a vnitřní val, většinou v podobě výrazné terasy, který odděloval severovýchodní cíp hradiště. Dle lidové pověsti na něm stával hrad, spojený koženým mostem se sousedním hradem Skála v Černém lese (vzdušná vzdálenost obou vrchů není ani 1 km). Lokalita je od 3. května 1958 památkově chráněna, ačkoli dosud nebyla archeologicky zkoumána, ojedinělé nálezy pravěké a slovanské keramiky pochází z povrchových průzkumů. Na polích jižně a západně od vrchu Jindřín byly nalezeny kamenné broušené sekerky z neolitu.
O Jindřínu se takto zmiňuje dolcký kronikář Václav Brada (čp. 25) ve svých zápiscích v roce 1921:"Za vesnicí směrem jižním rozkládá se bývalá pastvina lidově zvaná Dráha (Draha), jež byla zrušena v roce 1909 a proměněna částečně v role (pole) a částečně upravena na louky. Za těmito stoupá znenáhla skalnatý zalesněný pahorek zvaný Jindřín, strana sklánějící se k obci Dolce osázena jest lesem smrkovým, kdežto příkřeji padající stráň jižní osázena jest lesem borovým a habrovým. Také břízy jako nezbytná mezitěžba jsou hustě zastoupeny. Na nejvyšším bodě příkrých skal v místě zvaném Na Políčku stávala kdysi tvrz, po níž ale nezbylo ni památky, pouze základy nechal majitel Jan Schönborn odkrýti, po zjištění opět vše urovnati. Jak se trvz nazývala, její původ a zánik není mně znám."
Pro našeho bývalého kronikáře a starostu Josefa Macháčka takto zavzpomínal Karel Brada, syn Václava Brady, který se narodil 31. října 1919 na Dolcích. V roce 1948 se oženil a odstěhoval do sousedních Radkovic, kde 25. června 2000 zemřel. "Ani nevím, z které strany začít, ale chtěl bych těmito řádky učinit vyznání, jak rád bloudívám ve volných chvílích v tom našem Jindříně. Už jako chlapci jsme s kamarády brouzdali v tomto zalesněném kopci, plným hradeb skal, které se táhly severojižním směrem od Dolců až na stráň nad vitůňský rybník s mlýnem. Často mně přišlo na mysl, jaká zde půsboila síla, která vytvořila takové bizarní útvary mnohatunových kvádrů, rovných jako když je někdo opracuje. Podle vyprávění starých lidí mělo na skalách v Jindříně stát dřevěné hradiště, mohem stařší než Skála nad Radkovicemi. Toto hradiště dřevěné lehlo popelem a ty kamenné kvádry, ožehlé ohněm, byly podkladem vytvoření zvláštních druhů lišejníků citronově žlutých, které se nikde jinde nevyskytovaly. Samozřejmě, že se nevytovřily najednou, ale s odstupem spousty let. Ale musela to být zvláštnost, protože ty lišejníky tu objevili odborníci, kteří v minulosti na ně upozorňovali v novinách. Mezi dvěma hradbami skal vedla úvozová cesta, říkalo se tam V roztržené skále. Ta cesta vedla až na temeno vrchu Jindřína, kde stála dřevěná konstrukce triangulační věže a byla dost vysoká, že byla viditelná z okolního kraje. Dalo se na ni dobře vylézt a v revolučních dnech v roce 1945 dva odvážlivci Zdeněk Taflík (přezdívkou Holý) a Josef Beneš (Pelšík) upevnili státní vlajku československou až na vrchol té věže, a to bylo značně vysoko a odvážné, už tím, že to bylo ještě za války, konec byl až v květnu. Když jsme chodili ze školy z Horšic, aby měla cesta větší romantiku, nešli jsme pohodlnou cestou Kostelní, ale po Houvěji, jak se říkalo polní pěšině vedoucí od akátů do lesa. Tam byly znatelné schody přes valy kolem skal, slézali jsme skalní útvary a to byla ta pravá romantika. Odtud z temene vrcholu vedla cesta západním směrem na dvojvrchol Jindřina zvaný Klenka (klen je druh javoru, který se rostl), po obou stranách cesty se převažovala stráň, severní k Dolcům a jižní na Vitouň. Z vrcholu Klenky byly znatelné schody směrem na Radkovice. Na temeni Klenky byla ještě jedna zvláštnost. A sice, bylo tam jedno místo kruhové, kde nikdy nevyrostl žádný strom, přesto, že všude kolem rostl smrkový a jedlový les, ale v onom kruhu v průměru 20 m nikdy nic nevyrostlo, komě trávy, ale i ta byla jiná než ta, která rostla mimo kruh. Říkalo se, že je tam zakletý mnich. Ta cesta, která vedla na vrchol Kenky ze skal, měla být kdysi hrazená palisádových hrazením. S vnukem Jirkou jsme našli při jedné potulce ve skalách hnízdo výra velkého, a po vylíhnutí jsme pozvali ornitology, kteří je okroužkovali. Těšilo mě, že jsme našli v našem Jindříně tak vzácné příslušníky ptačí říše. I sovu pálenou s mláďaty jsme objevili. Ty skály jim dávají dobré podmínky pro život a mám radost, že je to právě v Jindříně. Z každé vycházky do tohoto kopce si odnáším stále jiné zážitky, chce to mít oči otevřené, připomenu si léta mládí a zahojím si dnešní dobou pocuchané nervy. Co hub tam naroste, když je jejich sezona a nevadí slézat ty příkré stráně a třeba, že jsem tam častým hostem, stále ještě objevuji jiné zážitky. Třeba z jednoho místa jsem viděl, byl to zvlášť krásný den s čistým obzorem, Radyni u Plzně a Přimdu u Tachova. Pak říkejte, není to zážitek pro duši člověka, který má rád tuhle naší krásnou českou zem. Z okna mojí vejminkárny vidím na Klenku v Jindříně a jižní svah kopce, který připomíná každou roční dobu. Na jaře připomíná probouzející se přírodu svěží zelení listnáčů břízek, buků a nejvíce mladé jehličí modřínů. A na podzim zase stráň hýří barvami přicházejícího podzimu."
O Jindřínu je zmínka i na webových stránkách Českého horolezeckého svazu, kde se uvádí: "Výška buližníkových skalisek se pohybuje do 13 metrů. Oblast nabízí přes 40 výstupů, z nichž 3 jsou vyloženě technického charakteru. Cesty jsou na potřebných místech fixně zajištěny."
Jindřín je rovněž místem, které vyhledávají přiznivci geocachingu při hledání tzv. kešky
